top of page

Začalo to  S O K O L E M

 

        Úvodem bych se chtěl zmínit o založení Sokola v Libhošti. Listinné doklady se nedochovaly nebo jsou nezvěstné. Podle kronikáře A. Davida se tak stalo 28. září 1919. Bohužel se kronikář nezmiňuje o zakladatelích a prvních činovnících. Ví se jen, že v té době existovaly tzv. Sokolské župy na úrovní okresů, krajů a také to, že se konaly sokolské slety. Také v Libhošti se pořádala veřejná cvičení, výlety v přírodě a nacvičovala se ochotnická divadelní představení.

       Tento úvod do historie vzniku Sokola v Libhošti je současně úvodem historie libhošťského fotbalu, neboť ten byl dlouhá léta spjat s TJ SOKOL Libhošť. Stal se dlouhodobě jeho nejaktivnějším oddílem.

 

 

Na začátku byla louka u lesa

   

    A jak to bylo s fotbalem? První zmínka o této nejrozšířenější kolektivní hře se v naši obci datuje do období 1. republiky. Pamětníci potvrdili, že fotbal v Libhošti se hrával už kolem roku 1934. Hřištěm byla louka u lesa „Dubina“, v místě zvaném „Na Zuzi“. Proti sobě stávala ponejvíce mužstva Dolního a Horního konce. V té době se zde ovšem hrávalo ještě z míčem sešitým ze starých hadrů, zvaným „hadrák“. První neoficiální zápas je datován na rok 1937, kdy si libhošťané pozvali za svého soupeře sousední hochy ze Závišic. Zápas se už hrál na hřišti v Obecní pískovně, ale výsledek se nám nedochoval. Pamětníci si však vzpomněli na sestavu. Hrálo se sedm proti sedmí a sestava byla:

Michalík J. – Hodslavský Josef, Vrbica Karel, Pavelka Jaroslav, Honeš Oldřich, Hub Ladislav, Hub Alois.

         Kromě Obecní pískovny a Na Zuzi se ještě hrávalo na tzv. „Hubové Luce“, taktéž „U Dubiny“.

         Kupodivu se fotbal hrál i za okupace. Neorganizovaná skupina fotbalových nadšenců  sehrála v roce 1942 zápas ve Studence, kde vedl Libhošť 4 : 2, ale po roztržce a následné rvačce s Němci, kteří hráli za Studénku, byl zápas předčasně ukončen. Jména hráčů však neznáme.

         Další utkání sehráli naši fotbalisté za okupace v Obecní pískovně opět proti Závišicím. Znovu se hrálo sedm proti sedmi a Libhošť zvítězil 4 : 2. Jeden gól vsítil Alois Hub „patičkou“. Tento nadějný sportovec zahynul v roce 1945 při osvobozování Ostravy.

          Od roku 1945 se stála Obecní pískovna nejen fotbalovým hřištěm, ale i místem kde se konaly různé společenské akce jako například veřejná cvičení, výlety různých spolků atd. Fotbal však převažoval, přestože rozměry skutečného hřiště tomu neodpovídaly. Hrávalo se sedm proti sedmi a vůbec to nikomu nevadilo. Nadšení bylo velké a to bylo podstatné. Hrávaly se sice neoficiální zápasy, ale s velkou chuti a zápalem pro fotbal. Hrála zde mužstva Závišic, Rybího, Žiliny a mnoho dalších obcí. Škoda jen, že nelze zjistit výsledky. Tato pískovna by mohla vyprávět o urputných bojích mnoha generací libhošťských mladých kluků zapálených pro fotbal a sport.   

  

 

 

Oficiální fotbalový klub až po válce

 

          Fotbalový novověk libhošťské kopané se začal psát v květnu roku 1946 v hostinci U Kolářů, kdy se dva nadšenci sešli na pivo a nad sklenici zlatého moku začali snít o založení oficiálního fotbalového clubu. Dohodli se, že přemluví všechny nadšence a fandy pro  realizaci svých představ. Již v červnu se to podařilo a první SK LIBHOŠŤ byl ustaven.  Dochovalo se neúplné složení prvního výboru : Černoch Alois, Opěla Arnošt st., Šenk Miroslav, Kubečka Josef, Hodslavský Josef, Špurek Karel, Výbor pracoval jen krátce, ale přišel s myšlenkou na zřízení oficiálního hřiště normálních rozměrů, které by vyhovovalo pro mistrovská utkání. Pro hřiště byla pronajata louka od pana Jana Kalíška za mlýnským potokem. Mlýnský potok sloužil jako umývárna pro hráče po zápasech.  Hřiště sloužilo asi dvě léta a hrály se na něm oficiální zápasy. Branky byly ještě z tyčoviny, ale už se „lajnovalo“  a nechyběly ani lavičky pro několik diváků. Sítě dělali žáci v Sokolovně z hrubšího motouzu. Byly to stovky uzlů co museli udělat. Svůj účel však sítě splnily.

Výstroj byla sháněna různě. Hrálo se v tričkách stejné barvy, ale trenýrky byly různobarevné. Velká nouze byla o kopačky, které byly drahé a ne každý si je mohl dovolit. Míče byly různě těžké, kožené s „duší“, která se vkládala do koženého „obalu“ a ten se šněroval - uzavíral „švihlem“, pomocí „džingle“.                                                                   

         V začátcích oficiálních soutěží se ještě trénovalo živelně, bez trenéru, jen pod vedením starších hráčů. Utkání pískali rozhodčí z lidu a někteří měli svérázný výklad pravidel. K zápasům se chodilo do blízkých vesnic pěšky, na kole nebo pomohli živnostníci, kteří vlastnili nákladní auto a hráče i fandy k utkáním odvezli. Znovu musím konstatovat, že se nedochovalo z té doby mnoho výsledků. A to ani v archivu Fotbalového svazu v Novém Jičíně. Přesto jsme několik výsledků vypátrali: Libhošť –  Závisíce 7 : 1, Libhošť – Rybí 4 : 1, Libhošť – Štramberk  3 : 3, výsledky na turnaji v Příboře: Libhošť – FC Šenov 4 : 0, Libhošť – Příbor 6 : 3. Jména hráčů z té doby znějí: Kletenský J., Kopřiva J., Horuta J., Borovský J., Daněk J., Navrátil L., Pulkert Vl., Panc J., Šíp Zdeněk, Hanzelka Zd., Šenk Miroslav, Honeš Jar., Burda Lad., Navrátil Ant., Burget J., Burget Jan, Prašivka Mir., Šimíček Rud..

 

         V roce 1948 došlo ke sjednocení tělovýchovy a to tak, že OREL a DTJ byly zrušeny zůstala jen TJ SOKOL. Mladí členové přešli do Sokola, čímž se značně zvětšila členská základna. Značné aktivity byly vytvářený i v jiných sportovních odvětvích. Do sportovního dění v obci se zapojily všechny věkové kategorie.                                                    

 

         Tato vsuvka objasňuje, proč praktický zanikl název SK Libhošť a dále družstva hrála pod názvem TJ SOKOL, jako jeho oddíl kopané.

 

A pokračovalo to  S O K O L E M

 

         V roce 1949 se ostře bojovalo o lepší pozemky „Na lúčkách“ pro výstavbu nového hřiště. Staré hřiště už nevyhovovalo a muselo se vybudovat nové stabilní a podle všech parametrů. Pozemky se podařilo získat i když za cenu „zlé krve“ od těchto občanů: Mikulíková Božena, Frýdlová Marie, Honeš J., Kalíšek J., Frýdecká – Šimková, Krutílek Jan. Nutno podotknout, že některé majetkoprávní záležitosti nejsou vyřešeny do dnešních dnů. Nicméně hřiště bylo zbudováno zhruba v těchto místech a rozměrech, jak je známe dnes. Tento dolíček měl ale jednu vadu. Po dešti se proměnil v rybník. Proto se musela plocha odvodnit. Tehdejší starosta Sokola Opěla Arnošt st. to vyřešil, sehnal partu kopáčů se Slovenska, sehnal také peníze na jejich výplaty a zorganizoval brigády mezi členy oddílu. Za několik týdnu bylo dílo hotovo a slouží až na malé úpravy do dnešní doby.

         Ještě bylo nutno sehnat či postavit nějaké to zázemí pro hráče a rozhodčí. Taková „BÚDA“ stala na Orelském hřišti. Rozhodlo se, že se přestěhuje na nové hřiště Sokola. Jistě si dovedete představit, jakou nevraživost to vyvolalo mezi Orly a Sokoly. Nicméně „BÚDA“ byla přestěhována na místo dnešního tenisového kurtu. Přistavěly se jen suché záchodky. V boudě se zřídily dvě kabiny pro hráče, kabinka rozhodčího a bufet pro občerstvení diváků. Toto hráčské zázemí  sloužilo až do vybudování hlavní tribuny.

         Na podzim roku 1949 začal poprvé v oddílu působit trenér. Byl to hrající trenér pan Jan Kubielas z Nového Jičína. Samozřejmě, že trénoval všechna družstva. Proto také se značně zvedla herní kvalita všech družstev, která v té době hrála velmi dobrý fotbal a dělala svým příznivcům radost. Dokládají to výsledky zapsané v kronice.

         V roce 1950 bylo slavnostně otevřeno nové hřiště o rozměrech 103 x 65 m. Slavnostní otevření proběhlo u příležitosti Sokolského dne 10. června 1950. Velkým průvodem od Sokolovny s dechovou kapelou, zástupci všech jiných korporaci, čestnými hosty a účasti všech hráčů v dresech. Po doznění statní hymny přednesl slavnostní projev starosta Sokola a zároveň hlavní iniciátor zbudování nového fotbalového stánku, pan Arnošt Opěla starší.

         Při této příležitosti si nové hřiště vyzkoušely všechna fotbalová družstva:

Žáci: Libhošť – Sedlnice  5 : 2, Dorost: Libhošť – Sedlnice  4 : 1, Muži: Libhošť – Rybí

2 : 1, MNV – muzikanti Libhoště   3 : 3.

Sokolského dne a slavnostního otevření se zúčastnilo také mnoho občanů Libhoště, kteří do té doby moc o fotbal nejevili zájem a z mnohých se později stáli skalní příznivci.

 

 

 

A novým hřištěm to neskončilo

 

         V roce 1956 a 1957 se započalo ze zkulturněním přilehlých ploch okolo hřiště. Byl vypracován plán dalších sportovišť a hlavně výsadby celého areálu. Na tomto návrhu se podílel pan Oldřich Sobek a do obrazové podoby jej nakreslil pan Josef Špurek – Jóža.  Tento plán byl dlouhá léta vystaven ve vývěsní skříňce Sokola. Možná, že i díky této podobě se práce v areálu dařily lépe a rychleji. ( Můžu potvrdit fakt, že kdyby se celý areál dokončil podle tehdejších představ, byl by to ještě dnes sportovní stánek na vysoké úrovní a zřejmě pro možnost provozování různých sportů i vyhledávaný sportovní veřejnosti z širokého okolí. )  Kromě výsadby stromků a keřů, na které se podíleli Zahrádkáři bylo vybudováno na místě dnešního škvárového hřiště kluziště z umělým osvětlením. Provoz  kluziště byl podmíněn příznivou zimou a obětavosti nadšenců. Kluziště sloužilo ještě v šedesátých létech. Byl vybudován volejbalový kurt a převezlo se a upravilo mnoho kubíků zeminy, povětšinou bez jakékoliv mechanizace, pěkně lopatou, krumpáčem a „kolečky“.  Tak jak zasazené stromy rostly, rozrůstal a zveleboval se postupně i celý areál. „Búda“ s postupem času nevyhovovala, tak se  prostě pěkně brigádnický postavila stávající tribuna se zázemím a klubovnou. Celý areál se oplotil. Vybudovaly se lavičky s taneční plochou, která sloužila nejen sportovcům, ale i všem zájmovým spolkům v obci k pořádání společenských akcí. Postavil se přístřešek pro zázemí muzikantů a fotbalistů zároveň. Zhotovily se atrakce pro děti. Provedla se další výsadba a úprava zeleně kolem hřiště. To vše stalo spoustu práce, času a ochoty jak členů výborů, tak i ostatních členů oddílu. Na vylepšování, údržbě hrací plochy a okolí se postupně pracuje  do dnešní dnů. 

 

 

 

 

 

 A co fotbalové úspěchy?

 

         Tak jak už to v kopané bývá, jednou přicházejí léta úspěchů a radosti všech kolem fotbalu a někdy roky práce, bez větší radosti. Tak to bylo i v libhošťském oddílu. Po novém založení bylo elánu na rozdávání, ale chybělo lepší vybavení, výstroj a přesto podle dochovaných výsledku družstva ostudu svými výkony a výsledky na úrovní Okresních soutěží nedělala. Svůj podíl na tom má pan Honza Kubielas, který jako hrající trenér a trenér všech družstev, dovedl předat svým svěřencům kus svého fotbalového umění. Do ročníků 1963 – 1964 tu z přestávkou poctivě pracoval a stal se libhošťským „klukem“, vždy oním malým, trošku „kulatým“, ale vždy veselým trenérem mnoha naších fotbalistů. Trenérskou práci po něm převzal pan Ladislav Schindler, také jako hrající trenér. Pod jeho vedením první mužstvo postoupilo nejdříve do třetí třídy v sezóně  1965 - 1966 a v následujícím roce 1966 – 1967 do Okresního přeboru a hrálo o postup do I. B třídy. V té době se kolem něj sešla výborná parta, ve které byli výborní fotbalisté. Hráčů bylo doslova jako máku, a proto si náš oddíl dovolil postavit do soutěže i „B“ tým. Proto také úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Po jeho odchodu v roce 1972 – 1973 přišly léta fotbalového tápání, přestože zájem a hráčů bylo dost. Sestupy do nižších tříd, to byly vzpomínané roky bez  větších úspěchů alespoň co se tyká historie. Neznamená to však, že v těchto létech na našem hřišti nevyrůstali dobři fotbalisté. Vyrůstali postupně a už se najednou nesešli v jednom mužstvu. Škoda jen těch, co nevydrželi u fotbalu déle. Družstva hrála v Okresních soutěžích se střídavými úspěchy.

 

 

 

 

Velké fotbalové úspěchy s názvem:

FC LIBHOŠŤ

 

 

         Do nové fotbalové sezony 1991 – 1992 vstoupil náš fotbalový oddíl pod novým názvem FOTBALOVÝ CLUB LIBHOŠŤ.  Vznikl samostatný fotbalový club, který se vyčlenil z TJ SOKOL.  Touto skutečnosti se začala psát nová historie kopané v Libhošti.

         Na výraznější úspěch fanoušci a fotbalisté čekali dost dlouho. Dočkali se před předělem tisíciletí, kdy se znovu libhošťské kopané začalo dařit a první mužstvo stoupalo pomalu do vyšších tříd a zastavilo se až v dnešní I. A třídě. Na vzestupu se podílelo několik trenérů prvního mužstva, namátkou uvádím: Jan Hrnko, Robin Kvita, Janis Papadopulos, Petr Horák, Radek Kalich a s několika krátkými přestávkami Ladislav Schindler. Nesmíme zapomenout ani na trenéry mládeže: Karla Životka, Petra Kadlece, Dalibora Horáka, Libora Blažka, Petra Polacha, Jaroslava Šimíčka, Pavla Merendu, Vlastu Krumpocha a další. Ale to je již realita a tu si připomeneme za několik let. 

 

         Nebylo  by  spravedlivé nevzpomenout několik postav co se na hřišti „Na Lúčkách“ 

dlouhá léta pohybovali a ti které nebudu jmenovat mi prominou, protože poděkování patří všem co jakýmkoliv způsobem, ať svou hrou, radou, svou práci, sponzorskými dary nebo nějak jinak přispěli k chodu a životu fotbalu v Libhošti.

         Nejdříve vzpomenu starostu Sokola a tvůrce fotbalového stánku pana Arnošta Opělu staršího. Dále to byli Zdeněk Šíp, Josef Daněk, Fr. Daněk, Miroslav Šenk, Karel Špurek, Zdeněk Hanzelka „Cifka“, Ruda Kohut, bratři Hubovi, Josef Hodslavský, bratři Honešovi, Hugo Hub, Miroslav Pšenica, Alois Honeš „Stříbrný“, Josef Kubečka, Jan Kubielas, Ladislav Schindler, Arnošt Opěla ml., bratři Jan, Václav a Tonda Blažekovi, Janko Valčuha, Josef a Tonda Soukalovi, Zdeněk Šenk, Karel Hodslavský, Janko Oláh, Vašek Pavelka, Josef Strakoš, Josef „Kadraba“ a Miroslav „Čmoud“ Halamíčkovi, Tokář ?, Bedřich Hanzelka „Sedlář“, Jára „Hájek“ Tomšík, Jarek Čapka st.“Sparťan“, Rostislav Skalík st. a ml, Míťa Deml, Kamil a Josef Šenkovi, Antonín Navrátil, Svatopluk Kalíšek, Jaroslav Kalíšek, Ladislav Hanzelka „Tatíček“, Libor Blažek „Bibin“, Dalibor Horák, bratři Antonín a Miroslav Horákovi, Petr Bradáč,  Jan Polášek, Oldřich a Lubomír Poláškovi, Tonda Witos, Robert Hanus, bratři Jaroslav a současný předseda clubu Vlastimil Krumpochovi atd.

bottom of page